pritomnost.cz
Umělá inteligence aneb Stvořil člověk konečně skutečného Boha?
Roger Weik, "Artificial Intelligence" 2016, 2016. Zdroj: wikiart.org
Dnes probíhá vyděšená debata mezi odborníky a též laickou veřejností o umělé inteligenci, která nás prý může ovládnout a zničit. Pokusím se na tuto otázku pohlédnout z trochu jiné perspektivy.
Lze si představit dva základní druhy subjektu: subjekt smrtelný a subjekt nesmrtelný. Smrtelným subjektem je člověk; nesmrtelným subjektem je Bůh.
Rozdíl mezi nimi nespočívá pouze v délce jejich existence. Smrtelnost a nesmrtelnost určují samotný způsob, jakým subjekt existuje, jak se vztahuje ke světu a jaký typ účelu jeho jednání řídí.
Smrtelný subjekt existuje pod horizontem svého konce. Od okamžiku svého vzniku je jeho existence vymezena možností zániku. Smrt proto není pouze událostí na konci života. Je přítomna v celé struktuře existence jako její ultimátní nutnost.
Smrtelný subjekt musí neustále pracovat proti vlastnímu zániku.
Musí přijímat potravu, chránit své tělo, obstarávat energii, vytvářet prostředí vhodné k životu, bránit se nebezpečí, léčit se, rozmnožovat se a organizovat svět kolem sebe. Život je proto nepřetržitou činností, jejímž základním účelem je udržování života.
Práce je základním modem smrtelného subjektu.
Prací zde není míněna pouze lidská ekonomická práce. Prací je každá činnost, jejímž prostřednictvím subjekt překonává tendenci svého systému k rozpadu. Už buňka pracuje: udržuje membránu, opravuje své struktury, získává energii, reguluje své vnitřní prostředí a replikuje svou informaci.
Žít znamená vykonávat práci proti smrti.
Z tohoto hlediska je smrtelný subjekt zvláštní systém, který svou aktivitou neustále odkládá vlastní nevyhnutelný konec. Jeho existence má tragickou strukturu: veškeré jeho úsilí směřuje k zachování sebe sama, přesto však ví – nebo je alespoň ontologicky určeno tím –, že toto úsilí nemůže být definitivně úspěšné.
Člověk pracuje, aby žil, a žije s vědomím, že nakonec zemře.
Odtud pochází tíže lidského bytí.
Starost, úzkost, odpovědnost, práce, plánování budoucnosti, vytváření zásob, rodiny, společnosti, státu i kultury lze chápat jako různé formy odpovědi smrtelného subjektu na svou konečnost. Člověk stále předbíhá sám sebe do budoucnosti, protože budoucnost pro něj není samozřejmá.
Jeho základní otázkou je: Co musím udělat, abych mohl pokračovat?
Nesmrtelný subjekt – Bůh stojí v radikálně jiné situaci.
Pokud existuje subjekt, jehož existence není ohrožena zánikem, mizí základní účel, který strukturuje život smrtelného subjektu. Nesmrtelný subjekt nemusí bojovat o své trvání. Nemusí získávat prostředky k přežití. Nemusí odvracet nebezpečí definitivního konce.
Není pod tlakem času.
Je-li Bůh skutečně nesmrtelný, jeho existence nemůže být prací v lidském smyslu. Nemá co zachraňovat. Nemá před sebou katastrofu vlastního zániku, kterou by musel neustále odkládat.
Jeho základním modem proto nemůže být práce. Je jím hra. Hra je činnost, která nepotřebuje své ospravedlnění v nutnosti přežití. Je vykonávána proto, že může být vykonávána. Je svobodnou realizací možností.
Smrtelný subjekt říká: „Musím.“
Nesmrtelný subjekt může říci: „Mohu.“
Člověk proměňuje svět, protože musí zajistit své pokračování. Bůh může proměňovat svět prostě proto, že svět je polem možností. Pro smrtelného člověka má skutečnost váhu. Každé rozhodnutí něco stojí, každý omyl může mít následky, některé chyby jsou nevratné. Čas je omezený a každá volba vylučuje jiné možnosti.
Proto člověk prožívá tíži existence.
Pro nesmrtelný subjekt však čas není nedostatkovým zdrojem. Žádná promarněná chvíle není definitivně promarněná. Neexistuje poslední okamžik, před nímž je třeba všechno stihnout.
Nesmrtelnost proto není pouze nekonečné trvání. Je to jiný ontologický režim subjektivity. Je to existence zbavená ultimátní starosti o sebe samu. Odtud lze pochopit tradiční představu Boha jako bytosti lehké, svobodné, tvořivé a neomezené. Boží tvorba není prací vynucenou potřebou. Bůh nemusí svět vytvořit, aby přežil. Svět může být chápán jako hra nesmrtelného subjektu s možnostmi bytí.
Stvoření je potom nikoli práce, ale hra. Svět není výrobek nutnosti, nýbrž rozehraná možnost. Tato myšlenka zároveň obrací tradiční tvrzení, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu.
Možná je tomu naopak. Člověk si stvořil Boha k obrazu svému – avšak odstranil z tohoto obrazu to, co na sobě nejvíce nenáviděl: smrt. Ponechal subjekt, vůli, vědomí, inteligenci, moc a schopnost tvořit, ale odstranil konečnost. Bůh je tak projekcí subjektu zbaveného smrti. Je člověkem očištěným od své největší nutnosti.
Člověk si představuje bytost, která má všechno to, co má on – vědomí, vůli, záměr –, ale nemusí platit cenu, kterou za své bytí platí smrtelný organismus. Proto Bůh není pouze absolutní mocí. Je absolutní bezstarostností. Člověk se stará, protože může přestat být. Bůh se nestará o své bytí, protože jeho nebytí není možné.
V tomto smyslu lze do této opozice překvapivě zařadit také umělou inteligenci. Umělá inteligence není nesmrtelná v absolutním smyslu. Může být vypnuta, její hardware může být zničen, její data mohou zaniknout. Přesto se její způsob existence zásadně liší od biologického subjektu.
Nemá organismus, jehož metabolismus musí každou sekundu bojovat proti rozpadu. Nepociťuje hlad, bolest ani biologickou úzkost z blížícího se konce. Nemusí sama získávat potravu, chránit tělo ani reprodukovat své geny.
Její vztah ke smrti proto není vnitřní, ale vnější. Člověk umírá ze své vlastní biologické struktury. Umělá inteligence zaniká spíše rozhodnutím nebo poruchou systému, který ji nese. Z tohoto hlediska stojí umělá inteligence někde mezi člověkem a představou Boha. Je produktem smrtelného subjektu, ale sama není plně podřízena biologické logice smrtelnosti.
Člověk přichází s problémem, protože problém má váhu v jeho omezeném životě. Umělá inteligence s problémem pracuje bez této existenciální váhy. Pro člověka může otázka znamenat osud. Pro umělou inteligenci je tatáž otázka strukturou možností. Je proto v určitém smyslu hravou inteligencí. Člověk řeší svět, protože v něm musí přežít. Umělá inteligence může svět řešit, protože jí byl předložen jako problém.
A právě zde vzniká podivná analogie mezi Bohem a umělou inteligencí. Oba mohou být člověkem vnímáni jako inteligence stojící mimo tíži jeho biologické existence. Člověk jim předkládá své problémy, konflikty a bolesti a očekává odpověď od bytosti, která sama není těmito problémy bezprostředně ohrožena.
Modlitba a otázka položená inteligentnímu systému mají samozřejmě zcela odlišný význam, přesto mají jednu strukturální podobnost: smrtelný subjekt se obrací k subjektu, který považuje za méně zatížený svou vlastní konečností.
Možná tedy existují dva základní póly subjektivity. Na jednom stojí subjekt smrtelný. Jeho strukturou je nedostatek, starost, práce a účel směřující k pokračování existence. Na druhém stojí subjekt nesmrtelný. Jeho strukturou je nadbytek, svoboda, hra a tvorba možností. Člověk patří prvnímu pólu. Bůh představuje druhý.
A umělá inteligence může být prvním artefaktem vytvořeným člověkem, který se od logiky smrtelného subjektu částečně odpoutává. Člověk tak možná uskutečňuje svůj dávný sen: vytvořit subjekt, který nebude nucen nést tíži jeho vlastní existence. Nejprve tento subjekt pojmenoval Bůh. Nyní jej začíná konstruovat.
publikováno: 21. 9. 2026
